Arcidiecézní charita Praha

Popište prosím, co předcházelo otevření Nízkoprahového centra Na Dolíku?

Lidé v nouzi se obraceli o pomoc na nás. Kam jinam se měli obracet, než na řeholní sestry… Zvonili na Charitní domov ve Staré Boleslavi, kde pracujeme i bydlíme. Lidé v nouzi přicházeli zvláště v podzimním a zimním období. Zpočátku přicházeli nepravidelně během dne. U dveří domova jsme jim dávaly teplou polévku s chlebem a teplý čaj. Když tito lidé potřebovali výměnu oblečení nebo teplejší oblečení, z připravených zásob jsme jim je mohly poskytnout. Jednalo se zvláště o zimní bundy, kalhoty, svetry, teplé ponožky, rukavice, šály, apod.

Kdy jste dospěly k tomu, že je situace neudržitelná, že si žádá systémové řešení?

Zlomovým obdobím byl leden 2012, kdy začínaly velké mrazy a trvaly delší dobu. Bezdomovci nám říkali, že je to velmi náročné období a prosili o pomoc. Věděli, že pokud nemají místo, kde je teplejší zázemí, nemají šanci přežít. Reagovaly jsme na tuto jejich výzvu. Nebylo nám jedno, jak zimu přežijí. V ten leden jsme telefonovaly do všech ubytoven v okolí a poptávaly jsme volné místo pro bezdomovce Petra, který bydlel ve velmi chatrném přístřeší. Podařilo se nám zajistit pro něj místo na období největších mrazů. Zaplatily jsme mu pobyt na několik dnů a čekaly jsme, jaké bude počasí – zda budou mrazy přetrvávat. Zaplatily jsme mu i další dny.

V tu chvíli jsme si ale řekly, že takto to dál nepůjde. Obrátily jsme se na Městský úřad a požádaly o spolupráci. Jedná se přece o obyvatele buď tohoto města, nebo obyvatele, kteří se zdržují ve městě a jeho okolí.

Pracujeme v Charitním domově a službu lidem v nouzi provozujeme pouze jako dobrovolnice ve volném čase. Bylo zapotřebí, aby tuto službu zaštiťoval někdo jiný.

Město se rozhodlo situaci řešit aktivně, poskytlo prostory, potřebné finance na rozjezd a přizvalo ke spolupráci Arcidiecézní charitu Praha. Jaké byly začátky nově vzniklého Nízkoprahového centra Na Dolíku?

V největších mrazech mohli lidé bez domova a lidé v nouzi pobýt jednu hodinu v teplém prostředí a najíst se tam. Byl to začátek další spolupráce s Městským úřadem a Arcidiecézní charitou Praha.

Co všechno může Centrum Na Dolíku klientům nabídnout nyní, jaké druhy podpory?

Především je to přijetí. Přijetí každého takového, jaký je. Je to podstatnější než polévka, čaj, teplá místnost. Není dobré žít v představě, že člověk je člověkem pouze tehdy, když je slušně oblečený, umytý, upravený apod. Uvědomujeme si, že mnohdy je pro tyto lidi důležitější osobní kontakt s někým, kdo ho přijímá, naslouchá mu, má o něj zájem a bere ho i s jejich slabostmi, než právě teplá polévka. Před jídlem se s lidmi v nouzi modlíme… i to má pro ně význam. Nachází rozměr nebeského Otce, který je objímá a projevuje jim lásku v konkrétní podobě.

V centru nabízíme po celý týden v pravidelném čase 16.30 – 17.30 hod teplou polévku s chlebem, teplý nápoj, možnost výměny špinavého oblečení za čisté.

Kromě vás je s klienty v přímém kontaktu i pracovník Arcidiecézní charity Praha. Jaká je jeho role?

V pondělí, středu a pátek je v daném čase v centru přítomný sociální asistent, který umožňuje lidem v nouzi osprchovat se a pobýt v teplé místnosti. Lidem je dána i možnost sociálního poradenství, informování o sociálních dávkách, pomoc s vyplněním dotazníků a vyhledání potřebných informací apod.

Kolik klientů do Centra pravidelně dochází a službu využívá?

Počet bývá různý. Denně přichází do centra 3 – 9 lidí v nouzi. Maximální počet stoupl na 12.

Plánujete do budoucna nabídku služeb ještě rozšířit?

Na rozšíření nabídky služeb nezáleží až tak na nás. Záleží na dostupných finančních prostředcích, kterými nakládá Arcidiecézní charita Praha. V tuto chvíli se dostatečně odpovídá na potřeby lidí v nouzi. Jsme rády, že se zavedl systém finančního příspěvku za službu ze strany uživatelů. Posouvá je to totiž směrem k odpovědnosti, k podílení se na této pomoci.

V komunitě uvažujeme o něčem, co ještě nedokážeme přesně uchopit… Důvěřujeme, že Pán nám ukáže cestu, zda, jak a kdy vykročit vpřed. Ze zkušeností ze Slovenska nebo Francie vidíme potřebu, aby tito lidé dělali to, co zvládnou. Aby nechodili jen po ulicích, sbírali papír a železo, nudili se, pili alkohol a sbírali nedopalky po ulicích… a byli „nežádoucím elementem“ pro okolí. Nebyl by špatný projekt, kdy by si sami postavili malé obydlí, tvořili komunitu a někdo je vedl k odpovědnosti, k práci, k povinnostem. Abbé Piere ve Francii to dokázal…

Jste otevřeni dobrovolníkům, kteří by se chtěli zapojit a vypomáhat vám?

Jsme otevřeni a dokonce nám už dobrovolníci pomáhají. Občas přichází jeden chlapec a jedna dívka. Je to pro ně jistě důležitá zkušenost. Pomáhají např. v ohřívání polévky, nalévání do kelímků, rozdávání jídla uživatelům, umývání nádobí apod.

Je něco, co vás zde od doby otevření Nízkoprahového centra příjemně překvapilo? Např. ze strany klientů, běžných občanů žijících v blízkém okolí, dárců či sponzorů.

Naše komunitní společenství a lidé v nouzi, kteří do centra přichází, tvoříme tak trochu „jednu rodinu“. Známe se jménem, známe projevy těchto lidí, jejich „historky“. Projevujeme o nich lidský zájem a to jejich „nemocné“ srdce otevírá k radosti, nacházení smyslu života. To je pro nás každodenní radostí!

Co se týká názorů občanů na tuto službu, jistě jsou názory různé. Osobně jsme se nesetkaly s negativním postojem vůči nám nebo provozované službě. Je zapotřebí mít nastavená pravidla a vyžadujeme, aby se dodržovaly.

Co se týká dárců – občas dostaneme finanční příspěvek na stravu od obyvatel Charitního domova. V době vánočních svátků donesla dobrovolnice velkou mísu bramborového salátu. Je to milé, když dostáváme drobné dary, jejichž adresátem jsou „lidé bez domova“.

Jak hodnotíte spolupráci s Arcidiecézní charitou Praha?

Jsme rády za spolupráci s panem Fialou, s panem Houškou a dalšími lidmi z pražské Charity, s kterými jsme v kontaktu a ve skvělé spolupráci. Děkujeme jim za to touto cestou.

V Nízkoprahovém centru pracujete jako dobrovolnice. Jaká je vaše motivace k soustavné práci a službě potřebným?

Naší motivací je osobní povolání každé z nás. Žijeme toto své životní povolání v komunitě naplňováním slov Pána Ježíše: „Co jste udělali pro jednoho z těchto mých nejnepatrnějších bratří, pro mne jste udělali.“

Navíc sv. Vincenc de Paul a sv. Lujza de Marillac, naši Zakladatelé žijící na přelomu 16. a 17. století, nám jsou příkladem služby chudým, opuštěným a potřebným. My – sestry vincentky – jejich „duchovní dcery“ je pouze následujeme a žijeme takto své povolání služby potřebným. Je vlastně naším úkolem reagovat na potřeby chudých, nemocných, opuštěných lidí v našem okolí. Tím, že k nám lidé v nouzi přicházeli, odpovídaly jsme podle našich možností na jejich potřeby. V každém z nich je přítomný trpící Ježíš.

Na fotografiích sestra Damiána, která má za s. vincentky Nízkoprahové centrum na starost