Arcidiecézní charita Praha

Jaký je projekt MEDEVAC Ukrajina?

Ukrajinský MEDEVAC je úplně jiný než všechny předešlé. Nikdy nebylo v léčení tolik osob najednou, nikdy nebyly postiženy takovými těžkými druhy zranění, nikdy nepřijelo tolik dospělých osob najednou. Je to ve všech směrech náročné. No a samozřejmě pro mě je to vše znásobeno skutečností, že jde o moji rodnou zemi.

Jak tento MEDEVAC Charita organizačně zajišťuje? Museli jste najmout velký počet externích pracovníků?

Ne, nenajali jsme téměř nikoho, jen jednu sociální pracovnici na dohodu o provedení práce a několik tlumočníků. Veškerou sociální a koordinační práci zajišťují kmenoví pracovníci Střediska Migrace. Z Ukrajiny pochází ještě jedna má kolegyně, Irena Adamenková. Všechny Ukrajince, kteří se na projektu podílíme, včetně mnoha dobrovolníků, spojuje myšlenka pomoci naší zemi. Všichni mají silnou motivaci něco pro vlastní zemi udělat.

Máte při koordinaci sociální asistence příležitost a čas k osobním setkáním se zraněnými?

Moje role spočívá především v organizaci sociální asistence. Abych však mohla práci koordinovat, bylo potřeba oslovit každého pacienta, zjistit jeho potřeby. Bezprostředně po příjezdu zraněných jsme preferovali osobní jednání. Nevyužívali jsme tlumočníky. Zapojil se každý z nás, kdo mluvil ukrajinsky nebo rusky.

Jak první dny ukrajinského MEDEVACu probíhaly?

Především úplně jinak než v MEDEVACu Sýrie, Libye nebo Kambodža. Běh tohoto MEDEVACu je zcela odlišný. Obvykle po příjezdu pacientů nejdříve s kmenovými zaměstnanci zahájíme sociální práci a teprve poté přichází fáze dobrovolníků. Tady to nebylo možné. Od začátku byl tak velký zájem různých organizací a osob navštívit zraněné a pomoc, že jsme museli reagovat za pochodu.

Média o příjezdu pacientů informovala údajně dříve, než byl projekt vládou schválen.

Ano. A masa lidí byla hned připravena pomoci. Ukrajinská komunita je jedna z nejpočetnějších v Čechách, a navíc Praha pojme nejvíc cizinců ze všech regionů. V nemocnicích pracují ukrajinští lékaři, zdravotní sestry, nižší zdravotnický personál i uklízečky. V podstatě od první chvíle začaly k pacientům chodit proudy návštěv. Zapojila se spousta aktérů, kteří někdy navzájem spolupracovali, někdy o sobě věděli, jindy ne. Všichni mají dobré úmysly. Nikdo se ale nezamýšlí nad tím, že může narušit chod nemocnice, návštěvní hodiny, klid zraněných a klid ostatních pacientů.

Naší úlohou je tlumit ohně. Snažit se vysvětlovat všem navzájem, že není záměrem nikoho ze zúčastněných porušovat pravidla. Společná myšlenka je zkrátka tak velká a tak silná, že v tuto chvíli ukázala velkou soudržnost a solidaritu všech aktérů.

Kdo jsou tito aktéři, o kterých hovoříte?

Jsou mezi nimi jak ukrajinské a české organizace, tak jednotlivci. Jde o Ukrajince i Čechy. Lidi z různých společenských vrstev. Je mezi nimi uklízečka i vědecký pracovník. Každý chce něčím přispět. Někdo se chce dotknout hrdinů a poděkovat jim za to, že tam na místě zastávali myšlenku, kterou oni tady mají v srdci. Někdo chce vyjádřit soucit s raněnými. Někdo chce pomoci konkrétním způsobem. Takovou obrovskou pomoc – fyzickou, duchovní, materiální jsem nezažila v žádném MEDEVACu.

Jak byste popsala skupinu zraněných?

Jde o velmi různorodou skupinu. Věkové rozpětí je značné. Nejstaršímu je přes 60 let, nejmladšímu klukovi není ani 17. Někdo je ze vsi, někdo z hlavního města. Někdo je z vyšší sociální vrstvy, někdo z nižší. Za společnou myšlenkou nešla jen jedna společenská vrstva.

Můžete přiblížit druhy zranění, kterými jsou pacienti postiženi?

Ukrajinský MEDEVAC je o bolesti. Jsou zde zranění, která si člověk žijící v míru neumí představit, dokud je neuvidí. Mnoho střelných zranění. Setkáte se třeba s člověkem, který vypadá zdravý, nic mu není. Když zvedne tričko, zjistíte, že měl pět kulek zasázeno v plicích, v břichu, v nohou. Celý tento MEDEVAC je pro mě vyčerpávající, ale obohacující zároveň. Děkuji Bohu, že mohu být součástí toho všeho.

Předpokládám, že dění na Ukrajině denně sledujete.

Skoro celé dny jsem zaneprázdněna lidmi a děním tady u nás v nemocnicích. Někdo se uzdravuje, někdo možná nebude mít to štěstí. Někdo je na tom psychicky dobře, někdo je na tom naopak špatně. Do hry vstupují různé aspekty, které potřebuji zkoordinovat, naplánovat, vyřešit.

Samozřejmě když přijdu domů nebo když se vzbudím, zapínám hned počítač, rádio nebo televizi, abych se dozvěděla nové informace. Zprávy se velmi liší v závislosti na tom, jestli je vysílání západní, ukrajinské nebo ruské. Jsou to různorodé informace s různorodým podtextem.

Jak se bude podle vás situace na Ukrajině vyvíjet dál?

To nemůžu předvídat. Situace není zdaleka vyřešena. Když mi lidé tuto otázku pokládají, žádám každého, ať se modlí nebo alespoň vysílá pozitivní myšlení. V tuto chvíli je to pro mě to nejdůležitější, protože vidím, jak se materializuje myšlenka tady na místě, kolik lidí to spojuje. Když přijdu do českého kostela, slyším, že se při bohoslužbě lidé modlí, aby se situace zklidnila. To samé se děje v kostelích na Ukrajině. Myslím, že to je ze všeho to nejdůležitější. Myslet a vysílat pozitivní energii.

Odkud pochází vaše rodina na Ukrajině?

Moje rodina pochází ze severní Ukrajiny, z města Něžin vzdáleného 150 km od hlavního města. Poslední léta před odjezdem do Čech jsem strávila v Kyjevě. Studovala jsem zde, takže poslední roky mého života na Ukrajině jsou spojené přímo s místy bouřlivých události.

Takže zde máte přátele…

Ano, mám v Kyjevě řadu přátel. Místa, která byla zasažena, jsou místa, kde jsme se scházeli. Vracela jsem se tam pokaždé, když jsem v posledních letech Ukrajinu navštěvovala. Jsou to místa, která jsou mi hodně blízká.

Jak dlouho žijete v Čechách?

Bylo to zrovna 15 let. Člověk začíná bilancovat. Přišla jsem původně na jeden měsíc, neplánovala jsem zůstat. Psala jsem disertaci na kyjevské univerzitě, měla jsem tam rozjetý plán.

Co bylo důvodem, že jste do České republiky odjela?

V Čechách pracoval můj nastávající. Také zde nechtěl zůstat natrvalo. Přijel jen na nějakou dobu, aby pro nás vydělal na bydlení na Ukrajině. Já přijela z lásky k němu, žádný jiný důvod za tím nebyl.

Jaké byly začátky?

Prvních 5 let jsem pracovala v továrně v Českých Budějovicích. Poté jsem získala práci v místní Diecézní charitě. Prožila jsem to, co tisíce Ukrajinců v České republice nebo jinde. Lidé s vysokoškolským vzděláním, kteří nemohou spoléhat, že se uplatní do té doby, než se naučí jazyk a než nostrifikují své vzdělání. A i poté je potřeba velký kus štěstí. To, že jsem složila státní zkoušku z českého jazyka a nostrifikovala vzdělání, by neznamenalo nic, kdyby nebyla Boží vůle a lidská pomoc. Velké poděkování a úcta patří všem mým vedoucím na Charitě v Českých Budějovicích i v Praze za to, že mi dali důvěru a věřili, že to dokážu.

MEDEVAC Ukrajina je bezesporu jedinečný ze všech projektů Střediska Migrace – svým rozsahem i významem. Bude Středisko Migrace po této zkušenosti jiné?

Jsem přesvědčena, že každý náš klient nás posouvá dál. Nedá se říct, že MEDEVAC je v tomto výjimkou. Nicméně je pravda, že nám hodně rozšířil obzory, otevřel oči ve věcech, které dosud nebyly v obdobných projektech přítomné. Osobně musím říct, že mě žádný jiný MEDEVAC tolik neobohatil, neposílil a zároveň nevyčerpal, jako tento.