Jsem důkazem, že Adopce na dálku funguje
Příběh jako z pohádky. Chudé indické dívce Venee Fernandes pomohli v programu Adopce na dálku dárci z České republiky ke vzdělání. Nejprve studovala v Indii, poté v České republice. Dnes je sama „adoptivní maminkou“ a velkou propagátorkou Adopce na dálku. Na vlastní kůži zažila, že pomoc funguje.
Jako dítěti z dětského domova by ji v indické společnosti příliš radostná budoucnost nečekala. Začátkem devadesátých let pražská Arcidiecézní charita právě začínala s projektem Adopce na dálku. Nadané dívce tehdy začala pomáhat „adoptivní“ maminka z Ostravy, která se rozhodla, ačkoli už sama měla čtyři vlastní děti, ze svého platu kadeřnice podporovat ještě páté – indické.
„Několik let poté, co jsem díky Adopci na dálku dokončila střední školu, mi indická řeholní sestra Marie Goretti, která tento projekt v Indii zakládala, zprostředkovala studijní pobyt v České republice,“ vypráví perfektní češtinou Venee.
V roce 2005 totiž získala stipendium a mohla začít studovat v České republice. Pod jednou podmínkou. Během osmi měsíců se naučí česky a složí úspěšně přijímací zkoušky na vysokou školu. Pokud to nezvládne, stipendium skončí. „Nechtěla jsem se nikdy vrátit s neúspěchem, tak jsem do toho dalo všechno, co jsem mohla. Nikam jsem nechodila. Od rána do večera jsem jenom studovala a studovala. Byl to boj,“ vzpomíná Venee na tvrdé a bolestné začátky.
Díky své píli a s podporou dobrých lidí zvládla těžký a náročný jazyk. „Získala jsem další, nové adoptivní rodiče, manžele Charlottu a Zbyňka Tiché z Prahy. Brali mě k sobě domů a učili mě česky, opravovali moji výslovnost, brali mě na výlety a vysvětlovali mi, jak všechno funguje. Stali se mojí rodinou a hodně mi pomáhali. A taky pan ředitel Arcidiecézní charity Praha Jaroslav Němec. Vzal mě k sobě domů a s jeho rodinou si na mě udělali čas. Na Vánoce jsem byla s nimi. Byla jsem překvapená, že jsem dostala tolik dárků, což v Indii nebývá,“ ohlíží se za svými začátky Venee Fernandes. „Díky těmto dobrým, srdečným lidem jsem mohla zlepšit i moji češtinu a výslovnost. Nakonec jsem byla přijata na dvě univerzity.“
Svého manžela poznala ještě v Indii. Jejich vztah přetrval i na velikou dálku. On pracoval a žil v Indii, ona studovala v České republice. Ve studiu ji podporoval a povzbuzoval ji i přes tisíce kilometrů, které je dělily. „V roce 2007 jsme se vzali tady v České republice a v roce 2010 jsme měli velkou svatbu v Indii.“
Mají spolu tříletého syna Kevina, který na podzim získal adoptivní sestřičku „na dálku“. Nyní se totiž Venee spolu s manželem rozhodla podporovat na dálku sedmnáctiletou dívku, která se v Indii připravuje na profesi účetní – oboru, který se v její rodné zemi těší velkému respektu. „Chci jí pomáhat po celou dobu jejích studií. Chtěla bych jí být prospěšná tak, jako byla před mnoha lety prospěšná mně „adoptivní maminka“ z Ostravy. Na vlastní kůži jsem poznala, že program Adopce na dálku funguje. Je to projekt, kterému je možné věřit. Pomoc se opravdu dostává, kam má. Ve svém životě jsem viděla, že to je možné,“ uzavírá Venee Fernandes – která jediná z 32 tisíc dětí, které za uplynulých dvacet čtyři let prošly programem Adopce na dálku, žije v České republice.
