Prázdniny, slunce, koupání, kamarádi, tábory – to vše v představách dětí patří k létu. Ne všechny si to však z různých důvodů mohou dovolit, a proto letos Charita Praha zorganizovala letní tábor také pro běloruské děti ze sociálně slabých rodin v Grodenské a Vitebské oblasti.

10 bezstarostných dní pro 40 dětí

Čtyři desítky dětí z programu Adopce na dálku^® strávily od 3. do 13. srpna deset dní na severu Běloruska na březích Augustovského kanálu ve vesničce Sopočkino. „Snažili jsme se dát dětem dostatečný prostor pro jejich kreativitu, vymyslet pro ně zajímavý a rozmanitý program. Zároveň jsme nastavili pevný řád tak, aby nevznikl zbytečný chaos. Myslím, že se nám to díky dětem a nadšení mých pěti kolegů podařilo. O naše vyhládlé strávníky s láskou pečovaly sopočinské kuchařky,“ usmívá se vychovatelka a organizátorka Anastasie z Vitebska.

Bez stanů a spacáků

Běloruský tábor se od toho českého v mnoha věcech liší. Děti nespí ve stanech a netouží po „bojových podmínkách“, které často dobře znají z domova. „Bydleli jsme všichni společně v centru, kde se během roku konají duchovní cvičení. Vychovatelé pro nás připravili mnoho sportovních a vědomostních klání, v kterých nikdo neprohrál a vítězilo přátelství. Na místním školním hřišti jsme soutěžili ve volejbale a fotbale, lezli po průlezkách a také jsme hráli naši oblíbenou hru „nožky“ popisuje život na táboře Renata z Grodna. 

Podvečerní dovádění i tiché poděkování

„S dětmi jsme zpívali písničky, byli jsme se projet na parníku po Augustovském kanále a navštívili jsme také grodenskou ZOO,“ vypráví vychovatelka Anastasie z Vitebska. Část odpoledne se táborníci věnovali přípravám na večerní program, který začal ihned po večeři. „Společenská místnost se za pár minut proměnila ve velkolepé pódium. Měli jsme třeba večer veselých scének i soutěž talentů Eurovize, volili jsme také Miss a Mistra tábora. Vyhrál můj favorit Gleb,“ směje se desetiletá Káťa z Lyntup a rychle dodává: „a po večerním programu vždycky následovala námi všemi netrpělivě očekávaná diskotéka.“

Úderem desáté se však všichni tanečníci sešli k večernímu poděkování za celý den. V záři svíčky, která po kruhu kolovala z dlaní do dlaní dětí i vychovatelů, si všichni společně v duchu uvědomili, že „není potřeba nic říkat, stačí spočinout v Bohu a cítit se bezpečně.“ S těmito několika tichými slovy se každý večer táborníci rozloučili, aby mohli načerpat síly na další zábavou a radostí naplněný den.