Rozšiřujeme Adopce na dálku® do běloruské Braslavi
Do programu Adopce na dálku® v běloruské Braslavi bylo vybráno prvních 10 potřebných dětí. Požádali jsme o rozhovor paní Tamaru Paškevič, která adopční program v Braslavi povede.
Tamaře Paškevič je 64 let. Narodila se a vyrůstala v kraji jezer v severním Bělorusku. Dlouhá léta pracovala jako novinářka v Braslavské hvězdě. Má dvě děti a vnuka. Takový je stručný portrét ředitelky farní charity při kostele Narození Matky Boží v Braslavi, kam Charita Praha rozšiřuje program Adopce na dálku® v Bělorusku.
Tamaro, jak byste se vy sama představila českým čtenářům?
Ve svých vlastních očích se vnímám jako mladá žena, plná sil a energie. Mám ráda život a chci být užitečná jak své rodině, tak společnosti.
Kdy a za jakých okolností jste přišla do farní charity v Braslavi?
Charitu znám už dlouhá léta; zajímala jsem se o její činnost, ale sama jsem se do ní zapojila teprve před dvěma roky. Tehdy jsem odcházela do důchodu a najednou jsem měla spoustu volného času. Rozhodla jsem se nabídnout své služby tehdejšímu faráři braslavské farnosti při kostele Narození Matky Boží, Lešku Vitvickému. Otec Lešek se v té době právě snažil zefektivnit charitativní činnost ve své farnosti. Chtěl ji více systematizovat a později i rozšířit, proto navrhl doplnit stávající strukturu o správní orgány a tým dobrovolníků. Na schůzi farníků byla farní charita oficiálně ustavena, byla zvolena její rada a já jsem byla jmenována její ředitelkou.
Jak jste tuto svěřenou důvěru přijala?
S vděčností. Zároveň jsem ale vnímala velkou zodpovědnost svou i ostatních radních vůči lidem, kteří nás zvolili. Neměli jsme čas zaučovat se od svých předchůdců, protože práce byla spousta a bylo potřeba se do ní ihned pustit. Pomohla nám naše vlastní profesní a životní zkušenost. Protože jsem pracovala mnoho let jako novinářka, věděla jsem přesně, jak naši lidé žijí, jaké mají problémy a kde, kromě kostela, je možné nalézt informace, kdo právě teď aktuálně potřebuje pomoc.
Komu konkrétně a jakým způsobem pomáhá vaše farní charita?
Pomoc je zaměřena především na mnohočetné rodiny, opuštěné staré lidi a na ty, kteří se z nějakého důvodu ocitli v těžké materiální nouzi – ať už je příčinou nemoc, ztráta zaměstnání nebo živitele rodiny. Hlavním cílem všech našich projektů je proto reagovat na aktuální potřeby lidí, podpořit je a dále pomáhat v oblastech, ve kterých nějakým způsobem zaostávají sociální služby (zpravidla pro nedostatek prostředků nebo odborných znalostí).
Tady bych chtěla zvláště zdůraznit, že v realizaci všech našich plánů a projektů máme velkou oporu v našem současném faráři a předsedovi farní charity Antonínu Zembovi – knězi moudrém, obětavém a soucitném.
Pokud bude text příliš dlouhý, tuto větu můžeme vypustit.
Co charitativní práce přináší vám osobně?
Pocit uspokojení a radosti z toho, že můžu druhému člověku pomoci alespoň trochu ulehčit v jeho životě. Chápat potřeby druhých, jejich bolest, potěšit je slovy v jejich trápeních – to vše je dobré, ale nestačí to. Skutečně milosrdný člověk se musí s chudými dělit o peníze, pomáhat jim konkrétní prací, konkrétními skutky – každý podle svých možností a schopností. Proto jsem přesvědčena, že k povinnostem nás – „chariťáků“ – patří také připomínat lidem skutečné hodnoty, jako je láska k bližnímu, vzájemná pomoc, odvaha k obětem…
Čeho si v životě vážíte?
Dobré pověsti a své rodiny: syna, dcery, vnuka – blízkých lidí, bez nichž by život, ač třeba nabitý událostmi a velkolepými díly, byl prázdný a smutný.
