Arcidiecézní charita Praha

Olegovi je dvacet pět let. V Grodně, metropoli západního Běloruska, má svůj malý obchůdek, který ho jen tak tak uživí. Svůj volný čas Oleg tráví už sedmým rokem jako dobrovolník Charity Grodno. Pomáhá zvláště s dětskými tábory, poslední dobou jako jejich hlavní vedoucí. Druhý rok vede také tábor ve vesničce Sopockino nedaleko od Grodna, který sponzoruje Arcidiecézní charita Praha jako doprovodný projekt pro běloruské děti z programu Adopce na dálku^®. Letos jsem ho na pár dní navštívil v rámci monitorovací cesty.

Olegova přirozená autorita

Z dětských pokojů v příjemné ubytovně, kousek od malebného katolického kostela v Sopockino, se ozývá křik. Oleg kontroluje pořádek. Přísným pohledem pokáral trojici malých kluků s prstem ukazujícím na nesložené triko ve skříni. Za několik minut po této razii už Oleg ladí svůj notebook a před všemi třiceti pěti dětmi nastoupenými na chodbě začne legračními pohyby tancovat za zvuků dunícího ruského popu. Děti opakují tanec po něm. Oleg dělá pohyby čím dál rychlejší, složitější, v dokonalé harmonii s rytmem. Děti po něm. Za chvíli celá chodba pulzuje jako jedno tělo. Děti Olega milují, zdaleka nejen pro jeho hudební a pohybový talent. S každým prohodí nějaký vtip, povzbudí, ale přesto má autoritu. „Oleg nemá žádné vzdělání, přitom by pedagogickou fakultu zvládl levou zadní. Má to v krvi. Před každým táborem se mě vždycky děti ptají, jestli tam bude pan Oleg,“ říká mi otec Vitalij, katolický kněz a ředitel Caritas Grodno.  

Eurovize v podání dětí

Ptám se Olega, jestli je on sám s táborem spokojen. Prý ano, hlavně ze dvou důvodů. První důvod je, že letošní rozpočet tábora je něco vyšší než loni, takže se do programu dostalo více atrakcí jako návštěva grodenské ZOO, prohlídka Grodna s průvodcem, plavba parníkem po Augustovském kanále, kudy se dříve sváželo z lesů dřevo, a nezbytný akvapark. Je to příležitost, jak oživit monotónní – byť idylické – prostředí Sopockina. Co na tom, že děti na akcích zajímají – snad kromě akvaparku – především stánky se zmrzlinou. Druhý důvod je podle Olega zapojení dětí do programu. Například jeden večer, kterého jsem se zrovna zúčastnil, probíhala vedoucími tábora vyhlášená soutěž „Eurovize“. V sopockinském podání šlo prostě o besídku, na kterou si různě poskládané skupinky dětí pod vedením vychovatelů připravily rozmanité, většinou taneční či hudební scénky. Vévodily holčičí uskupení s celkem slušnou taneční choreografií. Zazněly ale také verše a hra na flétnu či kytaru. „Klukům se do toho opravdu moc nechtělo. Byla s nimi strašná práce, ale nakonec to dali,“ chlubí se se šibalským úsměvem Oleg. Ze svého pohledu ve srovnání s českým prostředím bych ještě dodal jako úspěch tábora obdivuhodnou kázeň a pracovitost dětí. Ať už šlo o chování na veřejnosti během výletů nebo pomáhání v kuchyni na ubytovně v Sopockinu.   

Modlitba s tancem a hudbou

Jako tábor vedený katolickou organizací tu nechybí ani duchovní rozměr. Musím říci, že Olegův přístup k modlitbám mě zpočátku trochu vylekal. Byly každou chvilku. Ranní, večerní a před a po každém jídle či na výletě při míjení Božích muk. Oleg k nim vždy zavelel jak armádní generál. Na povel všichni na kolena… Zarazilo mě ale, že nikdo neprotestuje, nikdo se nechichotá, neruší. Přitom zdaleka ne všichni prošli křesťanskou výchovou. V jejich sborovém výkřiku „děkuji“ (doprovázeným ještě potleskem) po každé modlitbě po jídle nebyla ani špetka ironie. Večerní modlitby pak Oleg prokládal jednoduchými, ale hlubokými díky za vše, co děti ten den prožily, a přímluvami. Když se přimlouval za rodiče, několik dětí se potichu rozbrečelo. Nejoblíbenější modlitba je ale – jak jinak – spojena s tancem a hudbou. Jednoduchý text (Slunce je daleko, Pán je mi blízko atd.) děti provázejí rytmickou pantomimou. Celé se to příliš neliší od Olegova „disca“. Děti se pak touhle strhující tanečně-hudební kreací modlí rády při jakékoliv příležitosti. Například, když se se mnou loučily.

Z lásky k dětem

Před svým odjezdem jsem Olegovi pochválil program tábora, jeho vztah k účastníkům a upřímnost jeho modliteb. S ne zcela skrývanou hrdostí odpověděl: „No, snažíme se, ale jsme jen dobrovolníci, žádní profesionálové. Všechno to děláme z lásky k dětem.“  Zní to jako fráze, ale ne v případě Olega a jeho dvou pomocnic – o něco mladších slečen, které zde také jako dobrovolnice dělaly vychovatelky. Všichni stojí oběma nohama pevně na zemi a nelehkou situaci svojí i celé země dokážou bez okolků nazvat pravými jmény. V takových podmínkách možná většina lidí myslí jen na blaho svoje a své rodiny.

Lidé, kteří umí dělat dětská srdce šťastná

Na první pohled obyčejné děti na táboře v Sopockinu vypadají jako nějaká škola v přírodě. To, co je při bližším seznámení od běžné družiny či školy v přírodě odlišuje, je možná méně dnešních symbolů konzumu (drahé telefony, značkové oblečení), možná jejich pokora a skromnost, ale hlavně jejich příběhy. Byť jsem se na ně nikdy přímo neptal, vyplynuly na povrch tak nějak samy. Například jedna asi desetiletá usměvavá holčička si mě jaksi „vzala na starost“ a často, když jsem byl zrovna sám, přišla si se mnou povídat. Zřetelně se snažila, aby se mi na táboře líbilo. V jedné chvíli pronesla, že o její účasti v Sopockinu rozhodla babička. Zeptal jsem se, proč zrovna babička. Odpověděla mi (nepřestávaje se na mě usmívat), že tatínka vlastně nikdy neviděla (i když prý poslední dobou párkrát zavolal) a maminka jí před dvěma lety zemřela. Protože jsme zrovna byli na výletě a šli ve skupince více dětí, pár z nich to zaslechlo a stručně mi sdělilo velmi podobné rodinné historie. Přesto v nich nebyl ani náznak nářku na vlastní osud.

Co tento pozoruhodný kolektiv svedlo dohromady? Jsou to jejich příběhy spolu s českými dárci, kteří na ně svou pomocí odpověděli, a nakonec lidé jako Oleg, kteří umí udělat dětská srdce šťastná.