Zajištění léků a výživy pro HIV pozitivní pacienty v oblasti Bijapur

Popis výchozí situace a cíle projektu 

Distrikt Bidžápur leží na severozápadě Karnátaky při hranicích se sousední Maháráštrou. Bidžápur patří mezi desítku distriktů s nejvyšším procentem pacientů nakažených virem HIV/AIDS ve státě Karnátaka. I když vláda označila tuto oblast jako „zónu s vysokou možností přenosu HIV/AIDS“, její odezvy na tento stav nejsou dostačující. Příčin je více, zejména málo osvěty a nízké povědomí lidí o nemoci a ochraně před ní. Svůj podíl na statistikách má i zvýšený výskyt prostitutek a fenomén zvaný „devadasis“. Nazývají se tak dívky, které rodiče obětují některému božstvu či chrámu, aby se například zbavili nemoci v rodině. Kromě jiných povinností pak tyto dívky musí poskytovat i sexuální služby. Navzdory tomu, že devadasis leží dnes za hranicí zákona, v Bidžápuru tento jev ještě přetrvává. Na nízké úrovni je v distriktu také péče o nakažené a nemocné. Nemoc postihuje zejména chudé lidi. Pro ty je péče na soukromých klinikách nedostupná, a jsou navíc ve společnosti sociálně stigmatizováni.

Pomoc nakaženým lidem v rizikové oblasti Bidžápuru poskytují často křesťanské organizace. Od roku 2005 se této problematice věnují bidžápurští jezuité prostřednictvím státem dotovaného projektu a za přispění rozličných zahraničních donátorů. Za uplynulá léta překonali v rámci svého projektu mnohé potíže – nepříjemnosti ze strany zdravotnického personálu během jejich působení ve státní nemocnici, opakované snižování rozpočtů (celkově o téměř 50 %), rozličné technické problémy, snižování mezd a rušení pracovních pozic. Nakonec se dotace státu zastavily úplně a od podzimu 2010 jejich Pečovatelské centrum pro lidi postižené HIV/AIDS přešlo oficiálně do rukou Sester Sv. Josefa z Cluny. Jezuité sestrám nadále pomáhají s hrazením nájmu pronajatých prostor a díky našemu projektu mohli přispět i na nákup léků a výživy pro klienty centra.

Cílová skupina 

Původní plán jezuitů byl otevřít si v Bidžápuru vlastní všeobecnou nemocnici se speciálním oddělením pro pacienty s HIV/AIDS. S ohledem na výše uvedené potíže se tento plán ukázal být příliš odvážným. V současnosti se soustředí alespoň na to, aby vypomohli clunyjským sestrám, které centrum převzaly. Díky příspěvku Charity Praha si mohli dovolit zaplatit léky a hlavně výživnou stravu nejméně deseti pacientům 365 dní v roce 2012.

Zapojte se 

Pokud vás tento projekt zaujal a rádi byste podpořili další obdobné projekty, můžete přispět finančním darem v jakékoli výši na náš účet číslo 749011/0100 (Komerční banka), variabilní symbol 20930 (Zdravotnické projekty). Děkujeme. 

Poděkování 

Děkujeme všem, kteří přispěli na naši rozvojovou spolupráci, ať již jednorázovým finančním darem nebo podporou konkrétního dítěte ve studiu. Díky vaší pomoci mohl být realizován tento i další rozvojové projekty.

Příběhy pacientů

Mezi hlavní iniciátory pomoci z řad jezuitů patřil otec Vincent Crasta, jenž pracoval jako terénní pracovník. Bojoval proti přehlížení problémů ze strany státních institucí i proti přežitým tradicím a pověrám, které zejména v chudinských čtvrtích a slumech stále přežívají. To že se jedná o nesmírně náročnou práci, dokazují jeho svědectví. Jako příklad můžeme uvést jednu ze situací, kdy se snažil zachránit umírající dítě nakažené virem HIV. „Potřebuje dýchací přístroj,“ zněla odpověď doktora na prosbu otce Vincenta o pomoc. Komunitní zdravotnické středisko žádný nevlastní. Státní nemocnice nepomůže, „soukromá klinika?“, zněl další návrh. První klinika ochotná poskytnout dýchací přístroj nakaženému člověku je 100 km daleko. Jelikož nemají, jak dítě transportovat, začali s umělým dýcháním. Po půl hodině snahy dvou doktorů a zdravotních sester dítě zemřelo. Naštěstí se najdou i světlé případy. Jedním z nich je příběh Saalema, sirotka, jemuž oba rodiče zemřeli na nákazu virem HIV. Když se sám potloukal ulicemi Bidžápuru, ujali se ho manželé Katumbi a Mohammad. Vzali jej do Pečovatelského centra na kontrolu, zda nemá také AIDS. I přes to, že výsledky byli pozitivní, nezřekli se jej a nadále se o něj starají.

Sharadhe je 25 let. Vdávala se mladá a až po svatbě zjistila, že její manžel, řidič autobusu, je vdovec se třemi dětmi. Několik let po svatbě, už jako maminka šestileté dcery zjistila, že je nakažena virem HIV a tuberkulózou. Trpěla také chudokrevností. Rodina jejího manžela se k ní chovala špatně a Sharadha našla oporu u clunyjských sester. Tam dostala krevní transfuzi, léky, výživu a poradenství. Teď v centru sama za finanční odměnu vypomáhá.

Girija k sestrám přišla v zuboženém stavu. Ve svých 27 letech nakažena virem HIV, tuberkulózou, trpící průjmy a rozličnými infekcemi. Její rodina se jí zřekla a nemocná a vysílená Girija neměla kam jít. Centrum sester se jí ujalo a po 10 dnech intenzivní léčby ji dostalo z nejhoršího. Teď se kromě výživy a léčby pacientce dostává i psychologické a duševní podpory.

Tippanna pracoval celý život jako námezdní dělník ve státě Maháráštra. Po tom co zjistil, že je nakažen HIV, aktivně vyhledával lékařskou pomoc. Utratil všechny své úspory na léčbu u soukromých doktorů. Teď je mu 50 let, je opuštěný, bez rodiny, bez financí, nemoc ho však pořád doprovází. Díky síti neziskových organizací se mu podařilo kontaktovat sestry v Bidžápuru, které se teď o něj ve svém centru starají.

Přečtěte si další zajímavosti a aktuální informace z realizovaných projektů v Indii!