Arcidiecézní charita Praha

Můžete popsat Váš dobrovolnický pobyt v Ugandě?

V Ugandě jsem působila během školního roku 2007/2008. Dva trimestry jsem učila na dvou vesnických školách angličtinu, předmět, který se jmenuje General Paper, což je něco jako naše občanská výchova, a volitelnou výtvarnou výchovu.

Proč jste se tehdy rozhodla vyjet do Ugandy jako dobrovolník?

Zajímala mě problematika rozvojové pomoci a spolupráce a hledala jsem možnosti, jak se do nějakého projektu zapojit. A jako mnoho dalších mě lákala rovníková Afrika a nové zkušenosti. Když jsem se pak na olomoucké Letní škole rozvojové pomoci a spolupráce potkala s Lenkou Černou, která v Ugandě začínala s projektem Adopce na dálku^®, napadlo mě zkusit se přihlásit právě do Charity Praha jako dobrovolnice.

Co bylo pro Vás jako pro dobrovolníka nejtěžší?

Tady funguje klasický vzpomínkový optimismus – pamatuji si spíš to hezké. Těch pozitivních zkušeností byla ostatně většina. Těžké ale určitě byly začátky s výukou na školách. Vzpomínám si na pochyby o tom, jestli má moje práce smysl a jestli moje přítomnost ve škole dětem a učitelům něco přináší. Zároveň si ale pamatuji ten pocit, kdy jsem se po prázdninách vrátila do školy – rozdíl mezi novými třídami a těmi, se kterými jsem už nějakou dobu pracovala, byl natolik viditelný, že mi to dodalo sílu a chuť do další práce.

Nepříjemná byla taky pozornost, kterou vám všichni – obzvlášť na vesnici – věnují. Mám pocit, že si na to snad ani nejde zvyknout. Kamkoli se člověk vydá, všude na něj pokřikují děti muzungu, muzungu (bělochu). Časté jsou i žádosti o peníze, různé dárky a služby, včetně nabídek k sňatku. Pocit anonymity po návratu do Česka byl pak velmi příjemný.

V čem byl podle Vás největší přínos pro komunitu?

Byl to oboustranný proces – učila jsem se já i moji studenti a kolegové učitelé. Za největší přínos považuji fakt, že jsem učila jednoduše jinak, než je v Ugandě na většině škol běžné. Studenti se s tím museli nějak poprat – na hodinách angličtiny museli mluvit a přemýšlet nad čteným textem, při občanské výchově diskutovat ve skupině a prezentovat svoje nápady ostatním a po hodinách výtvarné výchovy po sobě uklidit třídu. Podobné věci se mohou zdát možná banální, ale samostatnost a aktivita na straně studentů v Ugandě rozhodně nejsou samozřejmostí. Učitelé si odlišností v mém přístupu nemohli nevšimnout. A tak jako jsem já obdivovala některé jejich schopnosti, věřím, že se i oni mohli ode mě v něčem inspirovat.

Samotná skutečnost, že člověk dělá zadarmo, dobrovolně a přitom s chutí nějakou práci, je pro místní asi také zajímavá. Nutno říct, že vzhledem k okolnostem pro ně dost nepochopitelná, takže vás okamžitě považují buď za boháče nebo za blázna (případně za obojí). Každopádně může dobrovolník místním lidem zprostředkovat trochu jiný obraz Evropana, než jaký si mohou utvořit jen na základě zkušeností s turisty nebo z televizních obrazovek.

Co vidíte (z pohledu člověka, který s místními na vesnici žil) jako největší bariéru rozvoje místních komunit, příp. celé země?

To je těžká otázka. Jako první mě ale napadá vysoká míra porodnosti spojená s vysokým výskytem HIV/AIDS a dalších, často léčitelných, nemocí. Zvlášť na vesnici je pak běžné, že se o děti starají prarodiče poté, co rodiče zemřeli na AIDS. Není se pak čemu divit, že děti chodí na pole místo do školy, protože rodina nemá dost peněz na školné a ostatní výdaje se školou spojené. Nevýhodu pro rozvoj komunit představuje v mnoha případech i špatná úroveň infrastruktury, i když tady je samozřejmě otázka, co si pod pojmem „rozvoj“ vlastně představujeme. Z dlouhodobého hlediska se obávám i problémů v oblasti ochrany životního prostředí, protože například odpadové hospodářství v Ugandě prakticky neexistuje.

Je něco, co Vám po návratu z Ugandy schází, na co se těšíte?

V tuto chvíli se určitě těším na teplé a slunečné počasí. Ale i na spoustu dalších věcí: pobyt na vesnici,  známé tváře, návštěvu „svých“ škol, čerstvé ovoce a paradoxně i na některé místní speciality, přestože jinak ugandská kuchyně rozhodně není nijak zajímavá. Mojí oblíbenou činností byla taky jízda na boda-boda (motorkách) mezi vesnicemi. A těším se samozřejmě i na práci, která mě v Ugandě čeká.

Za týden odjíždíte do Ugandy zpět. Proč jste se rozhodla s Charitou Praha opět spolupracovat?

Lidově řečeno už mě začaly svrbět paty. Chtělo se mi ještě jednou někam vyjet a Afrika, jak už to tak bývá, mě chytla za srdce. Moje dobrovolnická zkušenost z Ugandy v rámci programu Adopce na dálku^® byla navíc velmi pozitivní, takže když jsem se dozvěděla, že Charita Praha hledá koordinátora vzdělávacích projektů v Ugandě, měla jsem jasno a do výběrového řízení se hned přihlásila. Vzdělávání mi navíc přijde jako jedna z nejdůležitějších oblastí rozvojové spolupráce, je to investice do budoucnosti. Krom toho se k učení a vzdělávání různými oklikami pořád vracím, takže jsem ráda, že teď budu mít možnost věnovat se mu nějakou dobu intenzivněji.

Co bude Vaše nová mise v Ugandě obnášet? Jaké jsou její cíle?

Moje práce bude zasahovat do dvou oblastí, které spolu úzce souvisí. Převezmu koordinaci dvou Charitních škol – ZŠ sv. Jana Nepomuckého a Odborného učiliště v Malongwe. Zároveň provedu analýzu možností zkvalitňování výuky na školách, v kterých se vzdělávají děti v rámci programu Adopce na dálku^®. Charitní školy byly zakládány jako modelové instituce. Zkušenosti s jejich provozem chceme nyní využít pro rozvoj dalších škol ve vesnických oblastech. Moje práce bude vyžadovat jak práci s komunitou, tak i s učiteli, z nichž mnozí nemají žádnou odbornou kvalifikaci co se metod výuky týče. Rádi bychom, aby sponzorované děti dostaly nejen možnost chodit do školy, ale aby se jim ve škole dostalo takové výuky, která je dobře připraví pro život, práci a jejich roli v komunitě.

Jak lze zvýšit kvalitu výuky na vesnicích?

Velkým problémem je příliš velký  počet dětí ve třídách a nedostatek učitelů. Na jednoho učitele v Ugandě připadá v průměru skoro 50 dětí, počet žáků ve třídách se běžně pohybuje kolem 70. V takových podmínkách, navíc s nedostatkem učebnic a dalších pomůcek, je těžké uplatňovat metody aktivního učení orientované na žáka. I přesto si ale myslím, že změny k lepšímu jsou určitě možné.

Většina učitelů nezná jiný způsob výuky, než který je na ugandských školách obvyklý – přednášení,  zapisování, memorování, testování. Že toho po zkouškách studentům v hlavě příliš nezůstane a že si mimo faktických znalostí neosvojují moc praktických dovedností, se už tolik neřeší. Seznámení se s interaktivními metodami, které víc počítají se zapojením samotných studentů, může učitelům pomoci výuku nejen oživit, ale hlavně během ní u dětí rozvíjet i jiné dovednosti než jen pamětní učení. Krom toho neexistuje moc příležitostí, kdy by se učitelé z různých škol mohli navzájem setkávat, vyměňovat si zkušenosti, sdílet své problémy a společně hledat řešení. I to bychom jim myslím mohli nabídnout.

Kvalitě výuky by samozřejmě prospělo i lepší zázemí a vybavení škol, což je často otázka finančních prostředků a technických možností. Těžko můžete u dětí rozvíjet například čtenářské dovednosti nebo spolupráci ve skupině, když nemáte k dispozici jedinou učebnici ani kopírku a k tomu je ve třídě nedostatek místa.

To všechno se pochopitelně netýká pouze dětí, které pravidelně zasedají do školních lavic. Pokud se ze školy stane místo setkávání, vzájemné výměny zkušeností a dalších aktivit, může z ní mít užitek celá komunita.

Co očekáváte, že bude na této práci nejtěžší?

Podpora vzdělávání je běh na dlouhou trať. Výsledky nebývají vidět hned, což ale neznamená, že by práce v dlouhodobé perspektivě neměla smysl. Když ale nevidíte okamžité výsledky, může to být někdy vyčerpávající. Kromě toho se člověk v Ugandě setká se spoustou překážek, které pramení z odlišné kultury a způsobu uvažování, a které je často těžké předvídat. A kdo má trochu představu o africkém vnímání času, tak asi ví, o čem mluvím, když řeknu, že v Ugandě prostě všechno trvá o něco déle.

Co Vám bude v průběhu pobytu v Ugandě nejvíc chybět?

Určitě kamarádi a rodina, ale předpokládám, že práce bude tolik, že na nějaké velké stesky nebude čas. A navzdory ugandskému podnebí si myslím, že se mi občas zasteskne po pořádně plné a horké vaně.