Arcidiecézní charita Praha

Noční příjezd nové kolegyně

Je krátce po půlnoci, práci pro dnešek balím, počítač vystrčím zpod moskytiéry na stůl a budíka nastavím na sedmou ráno. O čtvrt na čtyři telefon. Volá Grace, prý jestli mám klíče od brány. Nijak nešpačkuju, řekla jsem mu, že mě může vzbudit. Hrabu se z postele, hážu něco na sebe a jdu rychle do kanceláře pro klíče. Dole na dvorku odemykám bránu, abych uvítala novou dobrovolnici, která právě dorazila na naši misi do Ugandy. První, co vidím, je rozesmátý obličej našeho řidiče; hned potom vykoukne Marcela, která nám tu příštích několik měsíců bude pomáhat. V noci se omezíme na to nejnutnější – ukázat pokoj, přinést převařenou vodu na pití, rychle si vyměnit základní informace. Pak už ji nechávám se umýt a dospat po dlouhém letu. Sama taky znovu lezu do postele.

Ráno v Kampale

Jsou skoro čtyři. Chvíli se převaluju, usnout se mi ale nedaří. Asi v pět to vzdávám a zapínám počítač. Oproti vesnici je rychlost připojení v Kampale závratná, čehož využívám k odeslání emailů a ke stažení nějakých materiálů. Před sedmou se mi přece jenom začnou klížit oči, vypínám počítač a budíka přenastavuju na osmou. Za chvilku to měním na půl devátou s pocitem, že dnes na to mám nárok. Venku už svítá a muezín svolává lidi k modlitbě. V půl deváté mě budík nečekaně vytrhne ze spánku, ve který už jsem ani nedoufala. Cítím se trochu provinile, kolegové v kaceláři pracují už od osmi. Rychle se obleču, opláchnu obličej, sbalím počítač a vyrážím do kanceláře, která je v téže budově. Vařím kafe, dnes ho bude třeba. Řádová sestřička z Indie, která s námi pracuje, mě přejede zkoumavým pohledem a poznamená cosi o mém obličeji a o tom, že jsem asi moc nespala.

Pracovní povolení a oprava počítače

Vyrážím do obchodu přes ulici koupit nějakou vodu a  cestou v pokoji v zrcadle rychle zkontroluju, jak je to s tím obličejem. Když se vrátím, Marcela ještě spí, zapínám tedy počítač a u toho snídám. V průběhu dopoledne řeším resty, hlavně finance s naším kampalským účetním. Přijíždí Klára. Krátce se bavíme, dávám jí papíry k prodloužení mého víza a k pracovnímu povolení; jsem ráda, že na imigrační dnes nemusím a Klára to vyřídí za mě. Volá mi neznámé číslo, ze kterého se vykloube technik, který nám má přijít spravit počítač. Když do kanceláře dorazí vyspaná Marcela, věnuju se střídavě jí a střídavě další kolegyni, se kterou potřebujeme něco probrat.

Okružní jízda Kampalou

Kolem poledne vyrážíme do města na okružní jízdu, kterou s dobrovolníky absolvuju už potřetí za tu dobu, co jsem tady. Jízda na motorce, taxi park, blázinec kolem tržiště, pošta, hlavní třída. Další tržiště, kde využívám příležitosti a kupuju si pantofle, protože kdoví kdy se sem příště dostanu. Pak už supermarket, kde vyměňujeme peníze, pořizujeme kartu do telefonu a nakupujeme pár nejnutnějších věcí. Celou dobu nervózně koukám na hodinky, potřebuju se odpoledne přesunout zpátky do Buikwe. Rychle zajdeme ještě do knihkupectví, kde kupuju nějaké materiály na víkendový seminář pro učitele. Pak už odchytíme další motorku, které tu fungují jako taxíky, a vydáváme se zpátky do kanceláře.

Cesta do Buikwe

Sbalím si věci, rozloučím se s Marcelou i ostatními kolegy a vyrážím opět na motorce zpátky do centra. V minibuse směrem do Buikwe je zaplaťpámbů poslední volnémísto, na které se i s batohem a taškou vmáčknu, a tak bez dlouhého čekání vyrážíme. Jsou zhruba tři hodiny odpoledne, ve čtyři nám začíná komunitní schůzka v jedné z vesnic, kde pracujeme, a o půl páté pedagogická porada ve škole. Naštěstí není špička, takže Kampalou projíždíme relativně rychle. Kolem čtvrté už jsme v Lugazi, kde vyskakuju a sháním další motorku. Přemlouvám řidiče, abychom místo po hlavní cestě jeli polem cukrové třtiny, kde se míň práší. Za příplatek souhlasí a vyrážíme. Prachu je i tak plno, vlasy nabírají poslední dobou typický nádech oranžové. Doma jsem před půl pátou.

Změna plánu

Rychle shodím batoh a chystám papíry, které potřebuju s sebou na schůzky. Spolubydlící Dáša raději nic neříká a nechá mě s pochopením pobíhat po domě. Oběd jsem nestihla, tak alespoň oplachuju jabko, které jsem koupila v Kampale a beru ho na cestu. Další motorka. Když bereme benzín, kdosi žadoní o moje jabko. Říkám mu, že mám taky hlad a v duchu zuřím, zatímco okolo stojící se smějí. Do školy dorazím přesně v pět. Porada, která měla běžet už půl hodiny, ještě ani nezačala. Nasupeně vpadnu do kanceláře, abych se zeptala, co se děje. Trochu jsme se zpozdili, madam. Klasika. Rychle předhodnocuju situaci, řeknu řediteli, že dorazím později, volám dalšího motorko-taxikáře a vyrážím na komunitní setkání s pěstiteli kávy ze sousední vesnice.

Modelová vesnice pěstitelů kávy

K mému překvapení schůzka už začala, přestože je „teprve“ hodinu po plánovaném začátku. Rychle se zdravím s několika účastníky a místním kolegou, který schůzku vede. Obyvatelé vesnice zapojení v našem právě začínajícím zemědělském projektu zrovna kreslí svá očekávání a přání. Nápisům v Lugandě sice nerozumím, ale usmívám se při pohledu na obrázky – kávové stromky obtěžkané úrodou, hezké domy, motorky, dobré jídlo, děti na cestě do školy. Při prezentacích výtvorů se všichni dobře baví; snažím se z kontextu odhadovat, o čem jde asi řeč a nakukuju Davidovi přes rameno do jeho anglicky psaných poznámek, protože v rámci úspory času mi tentokrát nepřekládá. Ve výčtu očekávání mě zaujme přání, aby se z vesnice stal modelový příklad, ze kterého se ostatní můžou učit.

Porada učitelů

Blíží se šestá, měla bych vyrazit zpátky do školy, ale nakonec se rozhoduju zůstat až do konce setkání. Zakončíme je skupinovou fotkou před kostelem a v dobré náladě se loučíme. Jsem utahaná a do školy už se mi nechce. Raymond, který slíbil, že pro mě na motorce přijede, má nedostupný telefon, a tak se s kolegou Davidem vydáváme na cestu pěšky. Cestou probíráme dojmy z uplynulé schůzky a domlouváme se na další den. Zastavíme projíždějící motorku, na kterou se vejdeme oba, a já se nechávám vyhodit u školy. Je něco málo po půl sedmé. Když dorazím do sborovny, je mi jasné, že na tu část porady, kterou jsem měla mít na starosti, už dnes nedojde. Učitelé zrovna debatují o dni otevřených dveří, který budeme pořádat zhruba za měsíc. Krátce je informuju o plánovaném sobotním semináři a zanechávám je pro dnešek svému osudu.

Návrat domů za tmy

Venku ještě kráce řeším finance se školní účetní, se kterou mám domluvenou schůzku na zítra, a vyrážím chytit další motorku, abych dojela domů ještě před setměním. Volá Klára. Prý jestli bych jí v domku změřila rozměry pokoje kvůli přepážce, kterou si chce pořídit. Slíbím, že změřím ráno. Domů dorážím už za tmy. Svalím se na pohovku v kuchyni a chvilku povídáme s Dášou. Během toho vypadne proud. Hladově se zakusuju do bagety, kterou jsem si přivezla z Kampaly a ohřívám vodu na mytí. Večerní očistu si náležitě užívám, smývám ze sebe prach nasbíraný za celý den. Než zalezu do pokoje, přemluvím ještě Dášu k panáku vychlazené slivovice.

Nefunkční internet a příprava na nový den

Beru počítač do postele pod moskytiéru, procházím smlouvy ke stavbě školy a snažím se číst nějaké podklady k pozítřejšímu semináři pro učitele, který ani zdaleka nemám připravený. Internet nejede prakticky vůbec, takže maily nechávám na jindy. Nad hlavou mi na půdě pobíhají krysy. Kolem půlnoci to vzdávám, vypínám počítač i baterku a zavrtám se pod deku. Zdá se mi, že slyším venku za oknem déšť a hlavou mi probleskne, že nestihneme proškolit naše kávové farmáře dřív, než začne sezóna. Odsunu tu myšlenku někam do pozadí a pomalu usínám. V polospánku ještě uvažuju, jestli se mi o dešti jenom zdá, nebo jestli už nám pomalu končí období sucha.