Rozhovor: práce v azylovém domě inspirací pro pomoc dětem z Ukrajiny i Běloruska
Zajímavý životní příběh přivedl Tatianu Kandratovich z rodného Běloruska do Prahy. Díky Arcidiecézní charitě Praha zde vystudovala vysokou školu. A později i našla práci. Nyní se splní její sen – bude prostřednictvím pražské Charity pomáhat svým potřebným krajanům v Bělorusku.
Spolu s dalšími deseti studenty jste byla zařazena do programu Arcidiecézní charity Praha podpořeného Ministerstvem zahraničních věcí, který nabízel vysokoškolské studium mladým lidem z Běloruska.
Ano, s velkou radostí vzpomínám na ten den, kdy jsem dostala zprávu o tom, že jsem zařazena do tohoto programu. Otevřela se mi možnost vystudovat vysokou školu v České republice. Zpráva přišla den před mojí přijímací zkouškou na univerzitu v Bělorusku. Obrovská radost, skoky do stropu. I přes to jsem se snažila zůstat trošku nohama na zemi a druhý den jsem na přijímací zkoušku šla.
Jak na vás Česká republika zapůsobila?
16. září roku 2007 byl mým prvním dnem v České republice. Krásný a slunný den. Vzpomínám, jak jsem byla překvapena krásami staré Prahy. Do Evropy jsem cestovala poprvé. Od první chvíle jsem věděla, že pokud se mi bude dařit, zůstanu.
Arcidiecézní charita Praha v tomto programu zajišťovala běloruským studentům sociální asistenci a podporu při studiu a adaptaci v nové kultuře. Jaká pak byla vaše cesta k práci v pražské Charitě?
Velmi náročná. Musela jsem projit hodně překážek a životních zkušenosti. Poznala jsem na vlastní kůži, jak obtížnou situací procházejí cizinci hledající zaměstnání. Ačkoli jsem vystudovala vysokou školu a chtěla se uplatnit v oboru sociální práce, nacházela jsem jen občasné brigády. Prodávala jsem u stánku, vyráběla bižuterii. Zaměstnavatelé se nechovali vždy čestně. Setkala jsem se i s podvodem, kdy moje práce nebyla zaplacena. Byly to hodně těžké časy, nechce se mi na to moc vzpomínat. Ale moc ráda vzpomínám na začátek dubna roku 2011, když jsem dostala telefonát a byla jsem pozvána na výběrové řízení na pozici v Azylovém domě Gloria Arcidiecézní charity Praha.
Ve výběrovém řízení jste uspěla. Co bylo vaší náplní práce?
V práci s maminkami a dětmi jsem mohla projevit nejenom své znalosti z oblasti sociální práce, ale také pedagogiky. V azylovém domě řešíme sociální situaci uživatelek, ale také doučujeme děti, vytváříme volnočasové aktivity, pořádáme exkurze. Některé maminky učíme vést domácnost. Pracujeme na posilování rodičovských kompetencí. Maminky u nás hledají podporu, přicházejí s problémy a chtějí, abychom je vyslechli. Potřebují nejen pomoc sociálního pracovníka, ale i člověka, který je pochopí a přijme.
Co vám tato práce dala? Ovlivní člověka práce s maminkami a jejich dětmi, které se často ocitly ve svém životě na dně?
Práce v azylovém domě je obrovskou zkušeností. Každý den se setkáváte s lidmi, kteří potřebují pomoc, kteří hledají řešení svých problémů. Každý uživatel má svoji životní historii. Během nějaké doby praxe v práci s klientem začíná sociální pracovník vidět "kořen problému". Práce v azylovém domě byla pro mě velkou životní lekcí. Díky této práci jsem se mohla více integrovat do české společnosti díky tomu, že jsem se naučila chápat i potřeby jiných lidi.
Nedávno byl před vás postaven zajímavý úkol. Na měsíc a půl jste se odstěhovala do Solenic u Příbrami, kde probíhal ozdravný tábor pro ukrajinské děti postižené válečným konfliktem. Pro děti jste zde s dalšími kolegy z Charity zajišťovala program. Co byl pro vás nejsilnější zážitek?
Nejsilnějším zážitkem pro mě bylo seznámení s lidmi, kteří prošli a procházejí kvůli konfliktu na Ukrajině velmi těžkou životní situací. Přitom dokážou otevřít své srdce. Jsou to věci, které vás vnitřně zasáhnou, ale při tom se těžko popisují a vysvětlují. Kdo si to neprožije, nepochopí.
Pobyt mě dal nové zkušenosti v práci s dětmi z Ukrajiny. Málo kdo uvěří, že lidé vzdálení tisíce kilometrů nám mohou být tak blízcí, jako bychom se znali celý život. Každý zůstane v mém srdci navždy zapsán. Nejtěžší chvíle jsem prožívala, když děti odjížděly.
Co podle vás znamenal pro děti samotné, co bylo pro ně největším přínosem?
Měly možnost zapomenout aspoň na krátkou dobu na tu hrůzu, která se děje na Ukrajině. A také možnost poznat českou společnost, kulturu, tradice a některé zvyky.
Zanedlouho převezmete koordinaci programu Adopce na dálku® v Bělorusku. Co vás na této práci láká?
Popravdě pracovat v programu Adopce na dálku® v Bělorusku bylo mým snem. Pomáhat dětem z Běloruska, z mé rodné země. Moc se na to těším. Už mám nějaké představy a novinky, které bychom mohli do tohoto projektu zahrnout. Také bych se s pracovníky běloruské Charity ráda podělila o své zkušenosti, které jsem získala v Azylovém domě Gloria.
Proč je takový projekt potřeba?
Je smysluplné pomáhat dětem, které pocházejí ze sociálně slabých rodin. Děti a jejich rodiče dostávají nejen materiální podporu, ale také pomoc sociálních pracovníků. Skvělé je, že mají možnost podívat se na pozvání dárců do České republiky a poznat českou společnost, tradice a kulturu.
