Socioterapeutická skupina pro maminky s dětmi – i maminky potřebují čas pro sebe
Když jsme před šesti lety rozjížděli projekt na podporu v rozvoji rodičovských kompetencí klientek azylových domů a v rámci něj socioterapeutické skupiny, řešili jsme i otázku, co s dětmi v době konání skupin? Neměli by být stále děti s matkou? Kdo je bude hlídat? Komu to vlastně pomůže? Měly by si maminky zvykat na to, že jim naši pracovníci hlídají děti? Přiznám se, že jsem dodnes trochu rozpačitý, když se o hlídání dětí se zaměstnanci azylových domů, kam jezdíme, bavím. Připravil jsem proto tenhle krátký text, kde se nad věcí zamýšlím a zároveň tím i trochu představuji, jak skupiny fungují.
Všichni ve svém životě potřebujeme „čas sami pro sebe“. Jinak řešeno: potřebujeme chvíli, kdy se můžeme zastavit, nadechnout se, podívat se na sebe a svůj život s odstupem, vyrovnat se s minulostí a připravit se na budoucnost. Většina lidí si takový čas najde díky podpoře svých blízkých, může to být partner, prarodiče nebo další blízcí, kteří na krátkou chvíli pomůžou a my tak získáme možnost na odpočinek a urovnání myšlenek.
Stejnou věc potřebují i maminky z azylových domů, ty to ale často mají o něco obtížnější. Nemají totiž v mnoha případech v dosahu ani rodinu, ani přátele, kteří by jim pomohli. V mnoha případech kontakt s rodinou není ani možný, klientky prostě nemají žádné zázemí, pochází z obtížných poměrů, či prošly ústavní výchovou.
Také proto (ovšem nejen proto) jsme do projektu na podporu rodičovských kompetencí klientek azylových domů a sociálních bytů Arcidiecézní charity Praha zařadili aktivitu socioterapeutických skupin. Maminky zde mají možnost pravidelně každý týden pobýt ve společnosti ostatních klientek bez přítomnosti svých dětí. Mají tak prostor obrátit svojí pozornost od venkovního světa věčně živých a přirozeně pozornost vyžadujících dětí do svého vnitřního světa. Musím říci, že většina maminek, která k nám nově do skupiny přijde, evidentně podobný čas a prostor dlouho neměla.
Když se pak taková maminka podívá do svého vnitřního světa, zjistí, že tam má pěkný nepořádek, asi jako když přijdete na půdu, kde se několik let neuklízelo: Všude nacházíte artefakty ze své minulosti, jenže tam leží bez ladu a skladu tak, jak jste je tam v běhu všedního života vršili. Teď ale přichází chvíle, kdy je potřeba vyhrnout si rukávy a dát věcem nějaká řád. Přitom ale nejde o to, všechno vyhodit a začít znovu (i když se to často jeví jako jediný způsob nebo minimálně nejrychlejší řešení), jde spíš o to, najít všem věcem jejich místo. Věci, které za to stojí, oprášit a ty, které ne, pěkně uložit do krabice nebo i vyhodit. Taky se vůbec nedivím, že se některým maminkám při prvním pohledu na ten nepořádek do ničeho vlastně nechce. Myslím, že to zase známe všichni: Nepořádek je tak velký, že ani nevíme odkud začít. Když se ale maminka (s naší pomocí a s pomocí dalších klientek domu) do úklidu pustí, brzy zjistí, že je to sice těžké, ale že je jí pak v jejím urovnanějším světě líp.
Za ty roky, co skupiny v azylových domech děláme, jsme už viděli hodně různých přístupů k tomu jak se s úklidem svého života srovnat. Někdo se do toho pustí s vervou, někdo potřebuje čas na rozmyšlenou, někdo hodně vyhazuje, jiný zase věci opatrně přebírá. Rozhodně je ale vždycky jednodušší, když může maminka provádět úklid sama a své děti přizve teprve, až když je úklid u konce. Proto si velmi vážíme toho, že v době našich skupin můžeme využít možnost hlídání dětí. Moje zkušenost je totiž taková, že úklid s malými dětmi se příliš dělat nedá.
Autor působil jako socioterapeut v projektu Podpora v rozvoji rodičovských kompetencí klientek azylových domů a sociálních bytů Arcidiecézní charity Praha
Aktivity projektu "Podpora v rozvoji rodičovských kompetencí klientek azylových domů a sociálních bytů Arcidiecézní charity Praha" jsou podpořeny z dotačního programu Rodina a ochrana práv dětí MPSV.
