Z Indie: Co nemohli moji vlastní rodiče, udělali pro mě ti „adoptivní“
Kumari zažila na vlastní kůži jaké to je, když váš život ovlivní pomoc od lidí, kteří jsou vzdáleni tisíce kilometrů a pravděpodobně je nikdy v životě nepotkáte. Je vděčná, že mohla díky programu Adopce na dálku® vystudovat. „To, co pro mě nemohli udělat moji vlastní rodiče, pro mě udělali moji „adoptivní“,“ říká v rozhovoru učitelka Kumari.
Kumari, odkud pocházíte?
Jsem z Bhalki, z oblasti Bídaru (pozn.: v indickém svazovém státě Karnátaka). Mí rodiče pracují jako námezdní dělníci, žili jsme vždy skromně. Mám čtyři sourozence. A tak jsme vždycky trpěli tím, že jsme nemohli chodit všichni do školy. Bylo nás dětí hodně.
Pak se ale situace změnila…
Ano, dostala jsem se do programu Adopce na dálku, díky němuž jsem mohla studovat od první třídy až po závěrečné zkoušky na střední škole v Mangalore. Chtěla bych moc poděkovat svým „adoptivním“ rodičům. Díky jejich podpoře jsem mohla vystudovat. To, co pro mě nemohli udělat moji vlastní rodiče, pro mě udělali moji „adoptivní“.
V čem konkrétně vám pomáhali?
Podporovali mně opravdu ve všem. Po střední škole jsem šla studovat předuniverzitní přípravu a dosáhla jsem nakonec na diplom v oblasti vzdělávání. Našla jsem si práci v Gulbarze a nyní to jsou již tři roky, co zde pracuji jako učitelka na základní škole. Mám dobrý plat, a tak mohu podporovat rodiče i rodinu mého bratra, který má potíže. Jsem moc šťastná, že mohu být učitelka.
Jaké jsou vaše další plány?
Nepřestala jsem studovat. Chtěla bych dostáhnout vysokoškolského vzdělání, a tak studuji již za své vlastní peníze. Bydlím daleko od domova. Spolu s dalšími čtyřmi učiteli máme od školy pronajatý pokoj. Na prázdniny se pak vždycky vracím domů za rodinou.
Co byste vzkázala dárcům do Česka?
Jsem svým „adoptivním“ rodičům opravdu velice zavázaná za všechnu jejich podporu. Nikdy nezapomenu na to, co pro mě udělali a budu se za ně každý den modlit.
