Arcidiecézní charita Praha

Uběhl rok od vašeho jmenování ředitelem Charity Česká republika. Co se za tuto dobu dá v pozici ředitele dosáhnout? Co naopak vyžaduje delší čas?

V prvním roce svého mandátu jsem se především zaměřil na zefektivnění činnosti Sekretariátu Charity Česká republika a zvýšení využití odborného i ekonomického potenciálu cele Charity. I přesto, že rok v životě tak velké a dlouholeté organizace je téměř zanedbatelné období, podařilo se nám v této oblasti posunout Charitu zase o kousek dále. V následujících letech bych se rád věnoval dalšímu zkvalitňování naší práce a prohlubování naší angažovanosti v pozitivním ovlivňování rozvoje sociálně-zdravotní péče a to nejen v České republice, ale také v zahraničí.

Foto: Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg předává
resortní ocenění Gratias Agit zástupcům Charity
ČR, Lukáši Curylovi a Mons. Pavlu Posádovi.

Jaká by podle vás měla být role Charity v dnešní společnosti? Naplňuje dnes Charita tuto vizi nebo se domníváte, že před Charitou stojí některá z větších výzev?

Charita má zejména pomáhat všude tam, kde si člověk nemůže již pomoci sám a není nikdo jiný, kdo by se o něho mohl postarat. Její služba nespočívá pouze v zajištění zdravotních či sociálních potřeb, ale zahrnuje v sobě i oblast psychologickou a spirituální. Jednou z velkých výzev je pro nás zajištění kvalitní a dostupné péče přes všechny problémy s jejím financováním a často nekoncepčností ze strany veřejných institucí. Kromě kvalitní péče od nás společnost očekává i vztah ke klientovi, který je inspirovaný evangeliem, tzn. milosrdnou láskou, a to je vskutku veliká výzva. Spíše bych řekl směr, protože dokonalosti v této oblasti nikdy nedosáhneme.

V kodexu Charity se uvádí, že své poslání uskutečňuje Charita nejen prostřednictvím pomoci potřebným, ale také prostřednictvím úsilí o spravedlivější podmínky ve společnosti. Jakým způsobem se dnes Charita podílí na ovlivňování zákonů, sociální politiky či obecně podmínek, v jejichž rámci společnost funguje?

Charita jako největší neziskový poskytovatel sociálně-zdravotních služeb v České republice se nemůže zříci i této společenské, ale i odborné role. Proto jsem se v prvním roce svého působení zaměřil na zefektivnění našich vnitřních principů, abychom tuto roli mohli dále rozvíjet. V našich řadách je plno vysoce erudovaných lidí, praktiků, připravených se spolupodílet na rozvoji této oblasti. Máme možnost se také inspirovat u našich sesterských organizací po celém světě a přinášet do České republiky příklady dobré praxe a upozorňovat na rizika a negativní dopady nezdařených řešení.

Daří se Charitě již nyní reálně ovlivňovat sociální politiku či související legislativu? Pokud ano, můžete uvést nějaký konkrétní příklad?

Jsme platnými členy různých pracovních skupin, komisí či výborů orgánů veřejné správy, a to na všech úrovních. Dále vydáváme vlastní odborná stanoviska k zákonům či podzákonným normám. Pořádáme konference, vzdělávání, besedy a workshopy pro laickou i odbornou veřejnost. V poslední době jsme se např. aktivně zapojili do příprav novelizace zákona o sociálních službách, kde jsme mimo jiné upozorňovali na nepřipravenost přechodu poskytování dotací z MPSV na kraje, a navrhli konkrétní opatření, která musí být realizována před tímto přechodem.

Mnoho lidí se v naší společnosti nachází v tíživé sociální situaci. Jak dnešní situaci hodnotíte? Jaké jsou příčiny a jaká řešení?

Sociálně-ekonomická situace u mnoha skupin obyvatelstva není v České republice nikterak dobrá. Zadlouženost domácností je větší než 1 bilion Kč a stále narůstá.  Vysoká rozvodovost a rozpad tradičních rodin decimují základní úkoly rodiny, mezi které patří i starost o své členy, zejména seniory, děti a hendikepované. Lichváři těží z lidské naivnosti, neznalosti či finanční tísně. „Šmejdi“ okrádají starší a důvěřivé spoluobčany. A tak bych mohl pokračovat. Odpověď je docela jednoduchá, ale těžko zcela uskutečnitelná. Kde chybí mravnost a morálka, tam nepomohou příkazy, zákazy či zákony. Kde atomisticky individualismus je jako mantra a vše sociální je nazývané hned socialistickým apod., tam pro skutečnou solidaritu, empatii, zodpovědnost a práci pro společenské dobro není místo.

Charitu znáte velmi dobře i na diecézní úrovni, vedete Diecézní charitu ostravsko-opavskou. Jak byste veřejnosti stručně popsal na první pohled poměrně složitou strukturu Charity v České republice? V čem je podle vás tato struktura zahrnující několik úrovní charitních organizací výhodou? V čem může být naopak nevýhodná?

Struktura Charity kopíruje strukturu katolické církve a je v ní uplatněn široce princip subsidiarity. Podobně jako v katolické církvi je základní jednotkou diecéze včele s biskupem, jsou v jednotlivých diecézích vytvořeny diecézní charity včele s ředitelem. Dále se diecéze rozděluje do vikariátů či děkanátů a ty pak do jednotlivých farnosti, podobně se charity dělí na farní, městské či oblastní charity (dobrovolné či profesionální). Biskupství v dané zemi se sdružují do biskupských konferencí včele s předsedou biskupské konference a také diecézní charity (plus Řeckokatolická charita a Česká katolická charita – domovy řeholnic) sdružují se do národní charity: Charity Česká republika včele s ředitelem. Charita Česká republika je potom členem kontinentální Caritas Europa a světové Caritas Internationalis.

Výhodou je, že se většina problémů řeší hned v místě, kde se vyskytují. Nevýhodou je mnohostupňovité řízení a organizace.

V čem je podle vás Charita jedinečná? Proč jste se jako úspěšný politik působící na regionální úrovni rozhodl před sedmi lety spojit svůj profesní, a určitě do velké míry i osobní život, s Charitou?

Charita je jedinečná svou velikostí jak početní, tak územní. Charitativní služba je jedinečná svou historií s kořeny sahajícími až do prvotní církve. Charita je celosvětovou organizací, která je součástí katolické církve a svou diakonií se podílí na jejím poslání (vedle hlásání slova Božího a liturgie). Také je v ní stále přítomný těžko definovatelný a sdělitelný „charitní duch“, který z nás tvoří obrovskou „charitní rodinu“. A tak kromě vlastní rodiny a farní rodiny jsem získal charitní rodinu, ale ona je to vlastně jedna velká rodina.

Foto: Cena Charity 2013, Lukáš Curylo (vlevo),
Mons. Pavel Posád (vpravo) s oceněnými pracovníky.

Vaše pracovní vytížení je enormní. Co vám ve Vaší práci dokáže udělat největší radost? Jaká pracovní povinnost je pro vás nejmilejší?

Největší radost mi činí, když vidím, že má převážně manažerská práce, často velmi od běžných lidí vzdálená, přináší užitek a oporu všem těm, kteří slouží v přímé péči, tzn. v první linii.

Je nějaká událost, na kterou se v novém roce obzvlášť těšíte? V čem byste byl rád, aby se nový rok lišil od toho uplynulého?

Těším se na každý nový den, který mi je dán. Ale pro Charitu a všechny ostatní poskytovatele v této oblasti bych si přál, abychom každoročně nemuseli bojovat o finanční prostředky na naši už tak podfinancovanou službu a mohli jsme se v klidu věnovat zkvalitňování naší práce a dlouhodobějším koncepcím.