Vzpomínka Olgy Berntové na Fatimu
"V roce 2008 v létě se mi zhroutil život. Maminka, která se o mne šedesát let starala, zemřela. Pro mne tímto okamžikem začal boj o přežití, což v mém případě není nadsázka. Po čtyřech týdnech pobytu ve zdravotnických zařízeních následné péče se mi personál postaral o výron v kotníku, v koleni a v rameni, o proleženiny a rozbitou hlavu. Co to udělalo s psychikou, je asi zřejmé.
Přístup sester, kterým jsem chtěla poradit, jak se mnou zacházet, aby se méně nadřely, se dá shrnout do věty: "Nemluvte mi do toho, dělám to třicet let.". Čím blíže byla sestra mé věkové kategorii, tím horší přístup a jednání. Bohužel. I když jsem si z domova nechala přivézt zvedák, nebyly ochotné změnit stereotyp zacházení s pacientem a zvedáku se odmítaly byť jen dotknout.
